Šuplík...

Šuplík, nebo-li česky zásuvka bývalo v lidové hantýrce označení místa, kam šlo schovávat různé tajnosti a věci soukromé s nadějí, že někdy, za moc dlouho, až budete mít náladu, chuť a bude ta vhodná doba, se k nim zase vrátíte a budete moci zavzpomínat na věci pěkné a pro vás důležité. V tomto šuplíku toho zase tolik nenajdete, ale chcete-li zavzpomínejme alespoň na jedny Vánoce (1995) :

a nebo jiné příběhy : Singularita (1992), Sféra (1992), Paraboloid (1992), Anténa (1991), Kamení (1991), Vlak (1992), Mobil (2007), Mezi Eufratem a Tigridem (1996/1997).



Vánoce

Sešli jsme se v šéfově kanceláři na sklonku posledního týdne před Vánoci na jakési předvánoční besídce. Měl jsem před závěrečnými státnicemi a obhajobou mé diplomové práce. K mojí radosti jsem tam byl ale svým školitelem přizván také. Navštívil nás jeden známější český fyzik a jeden bývalý student naší fakulty, který se vracel na Vánoce domů z Kanady, kde právě dokončoval svůj doktorát. Bylo to příjemné povídání v užším kruhu několika lidí z našeho pracoviště a oněch dvou "externistů".

Zajímavé bylo slyšet, jakými problémy se zabývají kolegové jinde, ale povídalo se i o Kanadě a životě tam obecně. O jejich školství, vědě, ale i zvyklostech obyčejného života. Přišla řeč i na mnoho dalších perliček a "drbů". Témat se tam za to sezení probralo hodně...

Přitom však může být až "blaživé", jak se taková vědecká komunita může někdy dobrat od nevinného laškování až k hlubokomyslnému se zamýšlení nad filosofií života. Ti starší tam sedící se totiž svorně shodovali v tom, jak vše rychle utíká, a že i čas jejich života (jak stárnou) běží stále rychleji a každý rok je teď prý už kratší a kratší, než byly ty roky za mládí, dokud studovali... Jeden náš profesor se pak s úsměvem zmínil, že tam ale bývá na konci toho stárnutí jistá nespojitost. Je ale otázkou, zda je to nespojitost "integrovatelná" .

A kdosi ze zúčastněných to k všeobecnému veselí kvitoval: "No, bohužel se však ukazuje, že ne všichni lidé si to jsou ochotni připustit... "

Lze jen doufat, že podobný "nadhled" vydrží vědecké komunitě i nadále, že opět budou Vánoce...


Home page:  



A zde jsou ještě příběhy staršího data:

Singularita

Bylo to někdy před vánoci, když na základě pozdního příchodu našeho spolužáka nám začal při cvičení z fyziky pan docent vyprávět o svém profesorovi, který za svého studijního pobytu v Moskvě navštívil v rámci exkurse Kreml. Tam jim prý hrdě ukazovali sešitek, kde si sám V.I.Lenin zapisoval všechny pozdní příchody poslanců a soudruhů na schůze a jednání... Na konci hodiny jsme seděli v laborce. Protože jsme měli naměřeno, zbyla chvíle času. Nevím už, jak na to přišla řeč, ale dostali jsme se až k "singularitě" a Bohu. Šlo vlastně o rozhovor pana docenta se třemi studenty sedícími v první lavici, ale bylo to zajímavé... Vlastně ta debata začala kdesi v okolí teplot u absolutní nuly. Pan docent řekl něco o vlastnostech látek pod teplotou absolutní nuly. Těžko říci, zda nás tím chtěl zkoušet, ale reagovali jsme otázkou, jak je možné to zjistit. Odpověděl, že experimentem. A někdo řekl, že nejníže "vyrobené" teploty jsou asi 10-4 [K]. Opravil nás, že v dnešní době to je již 10-8 [K]. (Tedy skoro teplota absolutní nuly: oněch cca minus 273.15°C.) Ve vzduchu však viselo setkání s hranicí našich představ. Nastala chvíli odmlka a za chvíli, jakoby o něčem jiném, začal pan docent: "To máte jako s Bohem, taky přece není." Následovalo několik vtipů na církev, kněze a zázraky... Pak ale řekl, že vlastně to nejlepší, co k tomu slyšel, je výrok Dirakův: "Pokud je nějaký Bůh, je jím singularita v počátku." To by si ještě byl schopen představit, ale nějaký takový Bůh jako soudce dobra a zla, to přeci ne...

Nebyla už možnost a příležitost to ve škole rozebírat. Snad lze ale říci, že každý člověk ve své mysli na Boha místo má a k němu spěje. A není-li to Bůh křesťanský, Ježíš Kristus a Vykupitel, je to "absolutní horizont", "transcendentno" nebo jen různé představy a projekce typu "science-fiction", různá UFO apod. V tomto smyslu je asi i představa matematické singularity ve velkém třesku v počátku jen jakýmsi krajem našeho poznání, kde Boha potřebujeme, protože dál se již odvážit nemůžeme. A dokonce i známý fyzik S.W. Hawking nabídl v jedné populární knížce Boha jako odpověď na otázku: "Proč se Vesmír vůbec odvažuje existovat?"

Neozval jsem se tehdy, ale myslím, že tvrdit: "Bůh není", nelze. Exaktně to nejde dokázat. Nejsem schopen říci, že "Bůh je", ale ani nikdo jiný nedokáže vysvětlit jeho neexistenci. Naše představy o světě kolem nás jsou často dokonalé. Nemohu však dokázat, že mimo tyto představy, "logický systém" a zkušenosti, neexistuje ještě svět "jiný", resp. "širší" a "skutečný", kde je místo právě i na Boha a to, před čím se ve svém světě bráním, nebo naopak mi tam chybí. Stejně, jako by byla chyba zlobit se na někoho, že nedokáže přijmout představy o Bohu, dobru a zlu, "očistci, peklu a ráji", byla by chyba na straně druhé nepřipustit existenci světa jiného, než jaký známe z monitorů našich počítačů...


Sféra

V letním semestru prvního ročníku jsme se pravidelně jednou do týdne scházeli po ránu k přednáškám z matematiky ve velké posluchárně na Karlově náměstí. Přednášel nám tam jeden starší pan docent. Jako při jakékoliv jiné přednášce, také jsme vždy trochu pookřáli, když pronesl nějakou perličku, nebo něco, co nebylo úplně k tématu. Pomáhal nám tak udržet pozornost a přednáška alespoň nebyla nudná. Učili jsme se tehdy pracovat s dvojnými a trojnými integrály a počítali jsme objemy různých těles. Pan docent si dal vždy velkou práci s tím, abychom dobře pochopili zadaný problém a kreslili si tvary počítaných těles. Dělal to většinou s takovým nasazením a zaujetím, jako by to bylo vůbec to nejdůležitější, co si šlo v dané chvíli na světě představit.

Počítali jsme průniky koulí, krychlí, jehlanů, hyperboloidů, válců a jak se ta všechna tělesa jmenují... Když jsme měli počítat průnik jehlanu s koulí, nakreslil profesor osový kříž, zkušeně tam načrtl jehlan a domaloval kouli. Pak se jen tak mimochodem otočil od tabule, podíval se po třídě a polohlasem pronesl: "Malovat sféru je rozkoš." A ještě si u toho tehdy i slastně mlaskl. Potom se ale trochu začervenal, rychle se otočil a obrázek dokreslil. Užil sférické souřadnice a příklad před námi spočítal.

Když jsem se pak doma učil matematiku a počítal příklady ke zkoušce, vzpomněl jsem si na tuto příhodu a uvědomil jsem si, že i mně se vlastně jedna sféra (neboli koule, jak říkáme my "laici") také líbila. Byla to kovová, mosazná koule obepnutá rovnostranným trojúhelníkem a sloužila jako ozdoba kovového lustru zavěšeného nad lavicemi v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Jednou jsem si ji tam totiž prohlížel a teď jsem si uvědomil, že sféra může být opravdu pěkná a rozkošná. Zvláště, když je jí užito jako ozdoby v gotickém chrámu. Snad je to zvláštní, když jsem si však vzpomněl na tu vysokou klenbu Týnského chrámu a na ten kovový lustr na řetěze pod ní zavěšený, měl jsem i do té matematiky větší chuť. Bylo totiž potěšující, že stejná tělesa, jaká my dnes v mysli uchopujeme a jež abstraktně počítáme, zdobí i ten stoletý gotický chrám. Ještě dříve, než jsem šel na zkoušku z matematiky, jsem proto znovu zašel na Staroměstské náměstí a tu "sféru" si opět pečlivě prohlédl.


Paraboloid

Jedné přednášky se náš pan docent nemohl účastnit, a proto za sebe poslal svoji kolegyni, aby s námi spočítala nějaké příklady ke zkoušce. Byla to rozená matematička... Strašně rychle mluvila a ještě rychleji myslela a počítala. Jen stěží jsme stihali opisovat příklady, které nám předváděla. Byla to potom výhoda, když jsme měli ke zkoušce řešené příklady v sešitě a také se nás tím asi snažila vyprovokovat k nějaké činnosti. Přiznám se však, že jsem nebyl jediný, kdo z toho všeho chvatu a spěchu míval obavy. Někdy mi opravdu stačilo si jenom vzpomenout na tu paní doktorku a už jsem dostával strach z matematiky, která ani tolik složitá nebyla, kterou nám však ona představovala.

Při té již vzpomenuté hodině nakreslila paraboloid, což je jakási "roztočená" parabola a v prostoru tak vytvořený objekt. A pěkně zhurta na nás spustila: "No, to je ten kotel, pekelnej kotlíček, ve kterým se budete jednou smažit... No, honem, honem, ať už to máte spočtené." Na čerty jsem sice příliš nevěřil, ale ten paraboloid jsem si po tom představil opravdu rychle. Pak jsme už jen určovali integrační meze, počítali a dobírali se k výsledku.

S odstupem však musím přiznat, že přestože i mne studium stálo trochu úsilí a někdy snad i strachu, než jsem se tím vším prokousal, míval jsem většinou i z toho mála, co jsem už pochopil a co se z matematiky naučil, radost. To hlavní však bylo, když jsem poznal, že i ti lidé, kterých jsem se v životě nejvíce obával a z nichž jsem měl strach, se dokázali na druhé usmát, udělat dobrý skutek a dokonce i u zkoušky trochu přilepšit.


Anténa

Několik dní po havárii jaderné elektrárny v Černobylu na jaře roku 1986 jsem se zúčastnil výměnného zájezdu do Moskvy od školy, kde jsem studoval. Už jsme měli vše zaplaceno a zařízeno, takže nezbývalo, než projet vlakem zamořenou oblastí 200-300 km od místa havárie. Běhal jsem radiový orientační běh a vedoucí naší svazarmovské organizace se mi smál, že existují dva druhy sportovců. Jedni jsou prý aktivní a druzí radioaktivní. Já byl ten druhý. Takovéto pocty "lichotily", i pro ně jsem se však tak trochu "protekčně" v létě dostal na radioamatérské závody s jednou lepší partou radioamatérů. Byl jsem tam nejmladší, takže jsem musel pomoci s "čestnými" povinnostmi, jako nošení olověných akumulátorů, kopání spižírny, ale i stavění antén, stanů a podobně. Odměnou mi však bylo, když jsem si mohl i já "sáhnout" na zařízení, které na kopci bylo. A protože jsem již odmala se vším rád "kroutil", ladil a točil, měl jsem z toho samozřejmě také velkou radost.

Byl jsem tam pro vysílání na "dvoumetru" (pásmo 145 MHz), ale mohl jsem chvílemi sedět i u vysílače na 70 cm (pásmo 430 MHz). A dokonce jsem si sáhl i na zařízení pro ještě "vyšší" amatérská pásma, i když majitel onoho zařízení byl na tyto své výtvory (zvláště antény) patřičně hrdý a opatrný. Bylo to však pro mne velice zajímavé a také jsem u něčeho takového byl poprvé. Když jsem tehdy otáčel zvědavě anténou na "nejvyšším" pásmu (tam tehdy dostupném) - 6 GHz, přišel jsem na zajímavou věc. V závislosti na různém nasměrování antény po obloze se od zenitu směrem k obzoru měnil šum, přitom to ale určitě nebyl signál od jiné amatérské stanice. Onen majitel, který zařízení zkonstruoval, na to tehdy řekl, že to prý je šum z Vesmíru snad z Mléčné dráhy nebo co, že na vyšších pásmech to má snad být ještě znatelnější. Někdo mu to prý údajně také vysvětloval. S nadšením to ukazoval ještě dalšímu kolegovi, který tam s námi byl. Já to tehdy vzal jako zajímavost a už jsem tomu nevěnoval větší pozornost. "Lovení" dalších stanic mě totiž opět plně zaměstnalo a zabavilo.

O rok později v červenci 1987 jsem s touto partou byl na závodech opět, a to na Černé Hoře v Krkonoších. Dolní pásma 145 MHz a 430 MHz byla už klasická "závodnická rutina" končící jen ochraptěním od nepřetržitého "křičení" do mikrofonu. Když jsem však vyběhl na střechu Černé boudy, abych tam svojí chabou znalostí telegrafu podpořil staršího kolegu, byla to opravdu nádhera. Dodnes nemohu zapomenout na spojení v pásmu 3 cm (kmitočet 10 GHz), které se mu tam podařilo k jeho nemalé radosti navázat. Co tehdy držel v ruce se podobalo spíše amatérsky zhotovené kameře z období počátků němého filmu, než modernímu vysílači na pásmo 10 GHz. Z kuprextitu zhotovený trychtýř natočil do předpokládaných míst jiného asi 30 km vzdáleného kolegy a ze sluchátek se ozval hlasitý šum. Po chvíli se začalo ozývat i různé pískání a nakonec se objevilo: "šššššš šš šs OK1 ššššš OK1 Ušššš tady tě volá OK1šššš slyším, slyším paráda šššššš jo 59 OO1 šššs rozumím, rozumím ššššš teď to jde. Jó - musíš to držet rovně ššššššš no jó, ale je to paráda šššššš šs..." Bylo to i pro mne něco kouzelného a vzrušujícího, protože jsem viděl něco, co u nás v roce 1987 ještě tak hned každý udělat neuměl a nevlastnil - vysílač na 10 GHz.

Musím říci, že taková záliba ve vymýšlení a poznávání něčeho nového dokáže člověka dost očarovat a omámit. Jak se ale říká, může být vše nakonec pro něco dobré. Já si například mohl s odstupem času pod dojmem studia fyziky vzpomenout na onen "šum z oblohy" na centimetrových vlnách. Největší měrou byl jistě způsoben jen šumem naší Země při různém úhlu elevace antény. Částečně v něm však skutečně mohlo být i něco ze šumu zdrojů v našem Vesmíru a nakonec (hluboko pod vším ostatním) i něco ze šumového balíku tzv. reliktního (zbytkového) záření, které je považováno za jednu z hlavních opor teorie velkého třesku a kosmologických představ fyziky.

Díky radioamatérskému závodění jsem se tedy mohl zamýšlet nejenom nad šířením radiových vln v ionosféře, ale i nad zářením "černých těles", která jsou ve Vesmíru, a de facto nad samotným "stvořením světa"...


Kamení

Vyběhli jsme z halových laboratoří pražské elektrofakulty s pocitem, že máme zase další den za sebou. V podchodu spojovacího krčku směrem k šatně začal spolužák X. na spolužáka Y.: "Ty ženský jsou strašný. To tě, kamaráde, stojí jen čas a peníze." "A nervy, né?" přitakal mu Y. "No jo, jenže nejhorší na tom všem je, že když už na to takhle všichni přijdou, tak si prostě nedaj pokoj a znovu a znovu se o to pokoušej." "To víš, takovej už je holt život," utěšoval ho Y, který byl z nás asi tak nejrozumnější. "Tak ahoj, kamarádi," rozloučili jsme se před školou a běželi každý po svém...

Podařilo se mi pak jednou zavítat na studentské setkání v jednom pražském kostele, kde jeden starší známější kněz moralista diskutoval se studenty na téma "interrupce a umělé přerušení těhotenství". Nakonec se tam však začaly řešit otázky typu: "Jak by se měl chovat tak zvaně 'katolický poslanec' v parlamentu, co by měl prosazovat. Zda kompromis, nebo kompromis z kompromisu, nebo naopak hájit tvrdě a neústupně katolický postoj s tím, že případný kompromis bude sice kompromisem, ale stále ještě přijatelný z hlediska morálky. Kdežto z kompromisu by nebylo možné už dále ustupovat." Musím přiznat, že mne ta debata příliš nenadchla... I někteří další to pak asi uznali spíše jako ztrátu času. Také si myslím, že by poslanci měli být především moudří a nemoudří, pravdiví a nepravdiví, zodpovědní a nezodpovědní a ne je ještě dělit na "katolické" a "nekatolické". Že něco není mravně v pořádku, si uvědomujeme a zakoušíme občas všichni. Problém je ale asi v tom, že zákon lásky nejde tak jednoduše popsat, podchytit a zahrnout do jednotlivých zákonů. Je třeba ho mít nejdříve "v srdci" a teprve až potom na papíře a v parlamentu. Zákon o interrupcích na pořad jednání však potom přišel a skutečně vyvolal jistá napětí. A protože politika je věc veřejná, pokračoval i náš školní příběh.

Bylo to hned v pondělí po přijetí interrupčního zákona. Sešli jsme se ve třídě na pravidelné cvičení z matematiky, ale téma potratů bylo tak žhavé, že nějaké integrály nás nemohly až tolik rozházet. Spolužák X. tehdy začal, jak to je pěkně nespravedlivé a jak k tomu přijdou ty holky ze Slovenska, co musejí na potrat dojíždět až do Čech, že za všechno mohou jen ty nějaké staré umodlené babky, co na Slovensku jdou v neděli do kostela a tady nám pak církev nařizuje, co si můžeme a nesmíme dovolit. I když jsem tam seděl jako věřící a alespoň někteří to o mně věděli, nebyl jsem schopný jediného slova. Dokázal jsem tehdy jen zarytě mlčet, sedět a čekat a nenapadlo mne nic, co by bylo možné říci nahlas. V Písmu svatém stojí, že "budete-li vy mlčet, bude mluvit kamení". A tehdy jsem asi opravdu zažil, že to "kamení" promluvilo. Když paní doktorka vedoucí cvičení zpozorovala, že se dnes matematice jen tak hned věnovat nebudeme, usoudila, že by nás měla nějak zkrotit. Řekla nám tedy jen, že když ona ležela se svým třetím dítětem v porodnici, byla tam také jedna maminka, která už měla deváté těhotenství a přitom první porod. To nás trochu zarazilo. Prý měla šest interrupcí, pak asi dvě děti nedonosila a toto bylo první donošené dítě. Byl to tehdy docela slušný argument proti interrupci jako praktikované "ochraně" před početím. Spolužák X. řekl, že toto tedy uznává, ale pak stále ještě něco namítal, až to dopadlo tak, že paní doktorka prohlásila, aby přišel pan X. k tabuli. Dostala tak průběh cvičení opět pod svoji kontrolu a my jsme se navíc museli ještě hodně krotit, abychom se nezačali škodolibě usmívat spolužákovi, který to za nás chudák odnesl...

V mých očích však tehdy naše cvičící velice stoupla, protože jsem dříve ani netušil, že by se právě ona dokázala veřejně (před celým kruhem) zastat dobré věci.

Po hodině jsme si to ještě na chodbě v klidu dopovídali, ale byli jsme přitom tehdy už více kamarády, než jen nějakými soky a soupeři. Kamarád X. se nám přiznal, že byl doprovodit svou holku na ten potrat a má proto už nějaké zkušenosti. Bavili jsme se pak upřímně a otevřeně, jak ten život není jednoduchý. Nakonec nám X. řekl: "Pořídil jsem si auto. Je to levnější a je s tím míň starostí." A než jsme večer ve škole skončili, tak se v kruhu ještě zeptal: "Chcete vzít někdo na Jižní Město?"


Zastavil vlak

Byl Zelený čtvrtek 1992, 9.45 ráno. Kousek před Týništěm zastavil vlak o něco rychleji, než vlaky obvykle zastavují. Bylo to v lese, kousek za klinkajícím přejezdem. Děti, které seděly v našem kupé u okýnka, ukazovaly své mamince. "Jé, dívej, tam byla hlava." Byli tam tři - vlastně čtyři. Mladá maminka byla prý těhotná a spěchali zřejmě do nemocnice. Z auta toho mnoho nezbylo. Strojvůdce běžel hned dozadu, podívat se, co se tam stalo. Přejezd byl za zatáčkou a auto asi zpozoroval až v posledním okamžiku. Trvalo to chvíli, než přijeli sanitky, policie, hasiči. Dvě sanitky odjely s majákem, třetí tělo přikryli, aby se na něj nemuseli dívat. Posádka vlaku u toho stála celá - od vlakvedoucího až po průvodčí. Nejmladší z nich (průvodčí) z toto brečela. Když si utřela své slzy, šla alespoň poprosit cestující, aby nevylézali z vlaku a počkali, až se bude moci v jízdě pokračovat. A byla to dlouhá chvíle, než se vlak zase rozjel. Nějak při tom ale nešlo myslet jen na to, že zřejmě budeme jenom o něco později doma. Když se vlak už opět dal do pohybu, přistoupil k nám do kupé další cestující. Starší pán, tak kolem pět a padesátky. Aby zakryl svoje rozpaky, tak se dal hned halasně do hovoru. "No, to jenom vyměněj na příští stanici fíru a pojedeme dál. To víte, to se stane. To se nedá přece zastavit v tyhle rychlosti. No, maj si ty lidi dávat na přejezdech pozor..."

Takovým lidem je ale těžké co povědět. Stejně by asi nepochopili, že jsou v životě okamžiky, kdy je nejlépe mlčet. Přemýšlel jsem, jaké asi budou ty letošní velikonoční svátky pro nejbližší té mladé rodiny, pro strojvedoucího, pro mladého strážníka, který tam s vážnou tváří stál, pro osádky ve vozidlech záchranné služby. Nakonec jsem se musel zamyslet i nad tím, proč vlastně i já si dokážu položit otázku o smyslu všech svých ambicí teprve ve chvíli, kdy se zastaví vlak, ve kterém jedu? ...


Mobil

"Je až s podivem, jak se po revoluci ti lidé infiltrovali", říká kamarád, s nímž jsem v Praze zašel na pivo, s tím, že ve většině soukromých telekomunikačních firem dnes na vedoucích pozicích nesedí jen řadoví členové STB, ale přímo vyšetřovatelé bývalé státní bezpečnosti. 'I policista je člověk', říkám si vduchu a jediné co mohu, krčím rameny... V hlavě mám už beztak svoji zahraniční cestu a lokalní "bolesti" se snažím brát s nadhledem. Nový Zealand - výlet pro mne srovnatelný snad jen s misí Appola na Měsíc...

Zbývá vyřídit posledních pár věcí. Jednou z nich je převedení mého mobilního telefonu z měsíčního paušálu na předplacený tarif. Navštěvuji proto stánek mého operátora v Praze na Václavském náměstí. Zaměstnanec firmy mi sděluje, že on to změnit nemůže, že sám si mám požádat a vytáčí číslo z jejich veřejného automatu. Vyčekám svoji půlhodinku, odtajňuji heslo a operátor mi sděluje: "Mám pro vás lepší řešení. Paušál 10 korun měsíčně." Přistupuji tedy na jeho nabídku s tím, že platné to stejně může být až od příštího měsíce. Odlétám do ciziny a jsem přesvědčen, že alespoň tuto věc jsem ošetřil.

"Takhle se vydělávají prachy" mohu jen zaláteřit, když vidím fakturu za další měsíc 4300 korun (!). Telefon v kapse se odbloboval a zavolal na hlasovou schránku, dle výpisu jsem volal více než hodinu... Posílám tedy na účet společnosti příslušnou sumu (při čekacích dobách jejich infolinek by stejně reklamace obnášela jen další fakturu obdobné sumy)... Konec konců sám jsem pod vlajkou firmy Ericsson pro ně část sítě plánoval, tak proč je touto formou OPĚT poněkud nepodpořit, že ? Pro jistotu však nastavuji výši měsíčního limitu. A opět jsem v naději, že jsem to ošetřil. Následuje faktura na 650Kč a já zjišťuji, že jsem nenastavil výši limitu, pouze upozornění na tuto sumu... Znovu nastavuji omezení na 300Kč - tentokrát už správně. Platné ale až od příštího zúčtovacího období, proto dále trnu a telefon téměř nezapínám... I přesto je další faktura za více než 300Kč. Tentokrát ne díky volaní do hlasové schránky, ale díky měsíčnímu paušálu. "Jak to je možné, když jsem loni na podzim tarif změnil?" Táži se sám sebe... Nakonec se mi z Čech dostavá odpověd: "Ověřovali si to, mají záznam, že jsi o změně tarifu s jejich operátorem v listopadu skutečně hovořil, ale říkali, ze jsi NIC NEPODEPSAL a tedy se jen INFORMOVAL, ale žádná změna v systému učiněna nebyla... Operátor to dnes změnil, ale platit to může až od příštího zúčtovacího období, zpětně to prý opravit nelze"...

Mohu jen znovu POKRČIT RAMENY a pomyslet si: "Marketingové záměry manažerů soukrommých telekomunikačních firem skutečně nechápu..." Upřímně vzato - ani mi tak nevadí, že si vedou záznamy o tom, CO, KDY a S KÝM jsem si řekl. Horším je zjištění, že jako v 80.tých letech komunisté i tyto firmy dnes slyší POUZE TO, co samy chtějí slyšet...


Mezi Eufratem a Tigridem

(volně na téma starověké Mezopotámie)

"Ironií osudu má jen málo teologů dostatečné vzdělání ve fyzice, aby s ní udrželo krok v detailech, a málo fyziků má dostatečné pochopení pro širší problémy, jež by napomohlo plodnému dialogu. Teologové věří, že znají otázky, ale nemohou pochopit odpovědi. Fyzikové si myslí, že znají odpovědi, ale nemohou znát otázky. ... " John D. Barrow - Teorie všeho

Blízký východ je území, na němž se zrodila tři světová náboženství - židovství, křesťanství a islám. Tyto světy se tam dodnes setkávají, a proto i bližší pohled na dějiny těchto míst může přinést řadu zajímavých a hlubokomyslných otázek i nabízet mnoho lákavých odpovědí až s existenciálními důsledky. Tím spíše, že jde o místa výslovně citovaná Biblí, kde se uskutečňovalo setkávání člověka s Bohem.

Mezopotámie tedy byla oblast mezi řekami Eufratem a Tigridem (tzv. "Meziříčí"), která sama byla součástí tzv. Úrodného půlměsíce sahajícího od Perského zálivu až po deltu Nilu (Dolní Egypt). Obecně jsou tato místa považována za možnou kolébku civilizace vůbec. I sama biblická zpráva v prvních kapitolách knihy Genesis [1] na tato místa odkazuje a hovoří přímo o řekách Eufrat a Chidekel (hebrejský název řeky Tigris) jako řekách vycházejících ze zahrady Eden - biblického ráje (Gen,2,10-14), v němž mělo dojít k prvotnímu pádu lidstva po svedení hadem (Gen 3,1-7) a k vyhnání lidí z tohoto ráje (Gen 3,22-24).

Přestože [5] považuje diskuse o vzniku života spíše za záležitost minulého století ( "...Když se v 19. století debatovalo o tom, vznikl-li život ve svých současných, zázračně přizpůsobených formách spíše darwinovskou evolucí než speciálním stvořením, poukazovali vědečtí komentátoři na to, že oba názory v podstatě konvergují. Současný stav vyvíjejícího se světa nemůže být totiž ničím jiným než přesným zrcadlením speciálních počátečních podmínek."), existuje i dnes celá řada lidí ochotných hájit svůj vlastní, jediný, správný a pravověrný názor za použití všech sobě dostupných prostředků a možností, což leckdy činí smysluplnou a plodnou diskusi o těchto otázkách nemožnou. Z tohoto důvodu se může stát jakékoliv uvádění faktů publikovaných odborníky "laické" veřejnosti vždy střetem demokratického světa vědeckosti se světem jednoduchých účelovostí...

Snad tedy nemá smysl se zabývat tím, zda je Země stará 4,5 tisíce let (jak asi dodnes tvrdí zastánci "fundamentalistických" teorií) nebo zda přijmeme datování uváděné např. v [2] a dalších pramenech. Podle nich je datováno osídlení skupinami lovců a sběračů do doby kolem r. 90 tisíc let př.K., zavádění kostních nástrojů kolem r. 12 500 př.K., pěstování pšenice kolem r. 8 300 př.K., chov ovcí kolem roku 7 500 př.K., počátek hrnčířství v Sýrii kolem roku 6 000 př.K., zpracování mědi kolem roku 3 500 př.K., hrnčířský kruh v Palestině kolem roku 2 000 př.K. Rozhlasem dokonce proběhla zpráva o člověku neandrtálského typu, který se měl na tomto území vyskytovat před 150 tisíci lety. V [2] je uvedeno období kolem roku 11 000 př.K. jako doba, kdy se začaly objevovat stálé osady, domy se skladovými prostory, uměleckými předměty, kamennými ručními mlýnky a nástroji vyrobenými z kostí. Toto období je označováno jako "natúfské" a měla v něm vznikat první stálejší sídliště. (Např. Murejbát, Abu Chureiru na středním Eufratu.) Stálá sídliště se začala objevovat již v 9. a 8. tisíciletí př.K., např. Jericho, Murejbát v Sýrii, Cayönü v Anatólil, Gandž v Persii. Ke vzrůstu počtu vesnic došlo v průběhu 7.tisíciletí s rozvojem zemědělství a chovem dobytka. V 5. a 4. tisíciletí př.K. stále přibývalo stálých sídlišť a objevovaly se nové stavební techniky, umění a řemesla. Ke konci 4. tisíciletí (počátek starší doby bronzové) začala vznikat opevněná města. Oblast Mezopotámie obývali Sumerové užívající klínové písmo. Kolem roku 3 000 př.K. bylo již zřejmě mnoho vesnic opuštěno a opevněná města fungovala prý jako centra obchodu. Putování praotce Abraháma (popisované v Gen 12,1-9) je datováno badately různě. Odhady se pohybují mezi roky 2 000-1 000 př.K., ale existují vážné důvody pro uvažování již 18. století př.K. Ve stručném výčtu dějin starověké Mezopotámie stojí za zmínku objev města Mari ve 30. letech 20. století, které je datováno do 18. st. př.K., kde byly nalezeny hliněné tabulky s akadským klínopisem. Do poloviny 18. století př.K. je možné datovat počátky říše starobabylónské po několik století ovládající oblast Mezopotámie. Tato říše byla pak vystřídána říší asyrskou, její největší rozkvět byl v 9. a 8. století př.K. Na konci 7.století př.K. vzniká opět říše Novobabylonská. Roku 587/6 byl králem Nabuchodonozorem zničen Jeruzalém a nastala doba tzv. babylonského zajetí. Roku 539 př.K. dobyl Babylon perský král Kýros (město se vzdalo bez boje) a nastala doba říše perské. Roku 333 př.K. obsadil Persii Alexandr Veliký a po deset let (do jeho smrti) byla Mezopotámie součástí říše Řecké

Díky současné archeologii a soustavnému úsilí historiků a vědců si můžeme skládat mozaiku našeho poznání a dělat úsudek o vývoji civilizace. Zajímavým snad může být zjištění, že samy židovské biblické texty byly sepsány v době mnohem pozdější (babylonské zajetí - 6.století př.K.) a jsou i o událostech mnohem mladších, než jsou jiné dochované stopy a záznamy o životě naší civilizace na Zemi. Přitom se však naše zkušenosti mohou shodovat s poselstvím Starého Zákona o "Bohu žárlivě milujícím lidi". Máme tedy přijímat nebo odmítat texty a poselství Bible? Mohou být tyto texty pro nás důležité, nebo je můžeme pochopit až s náležitým výkladem jejich obsahu?

Rád bych připsat zmínku o jednom kolegovi ze studií, i když se snad bude zdát, že to s dějinami starověké Mezopotámie tolik nesouvisí. Byl vychován jako katolík, chodil i ministrovat. S příchodem na pražská studia však přišel zřejmě o kontakt se společenstvím věřících doma a začal přicházet i o svůj vlastní vztah ke katolické liturgii, přestože neměl daleko k mnichům z nedalekého pražského kláštera, kde s velikou precizností kladli důraz právě na důstojnost a obřadnost liturgie... Jak říkal, poznal mezi katolíky i lidi, kteří si "vyšlapali" svůj vlastní vztah k Bohu a skutečně žili víru. Nabyl však dojmu, že toto "jasno" měli všichni pouze potřebu (svět, v němž žili), ale obecně filosofie a "učení" katolické nauky (s níž se v životě setkal) mu nebyly schopny bezesporu vypovědět PRAVDU o světě. Začal proto s poctivostí a důkladností mladým lidem vlastní hledat v jiných nábožensko-filosofických směrech. Prošel i zen-buddhismem, ale nakonec se dostal blízko k lidem z tzv. církve Sjednocení. Tam našel společenství mladých, ale prý i logicko filosofický "nadhled", který mu přišel mnohem jasnější a pravdivější, než nauka katolické církve a její liturgie. Ta církev byla založena panem Moonem z Jižní Koreje, který svoje učení rozvedl ve své knize DIVINE PRINCIPLE [4]. Dnes má církev ve světě nemálo příznivců a kniha Principů je základem nauky tohoto hnutí. Celé dějiny jsou podle té knihy dějinami lidstva k lepší společnosti. K té, jaká byla původně chtěna a zamýšlena Bohem, když stvořil člověka v biblickém ráji. Jedinou cestou, jak lepšího světa zde na Zemi dosáhnout, je změna sebe sama, chování lidí bližší ideálu, jaký byl chtěn Bohem, když tvořil svět. Ideálem správného života je dokonalá rodina, a proto i na osobu Krista je nahlíženo jako na proroka, který svoje poslání nesplnel a NEDOKONČIL, protože jeho úkolem bylo prý založení DOKONALÉ rodiny. To se podařilo až dnes panu Moonovi a on je proto dle Principů [4] druhým Kristem poslaným od Boha. Jím založená rodina lásky má nastolit lepší svět, v němž lidé budou žít dokonalým životem...

V [4] je chápána řada věcí z Bible jen symbolicky, není trváno na doslovných výkladech. Při vysvětlování prvních kapitol z Genese je rozlišováno mezi tzv. časem biblickým a časem skutečným. Bible hovoří o stvoření světa v sedmi dnech, ale toto mohlo v čase skutečném odpovídat i několika miliardám let. Tím by nebyl tento výklad ani v rozporu s teoriemi evoluce a VT, neboť od okamžiku počáteční singularity do času stvoření člověka, stejně jako od okamžiku vyhnání lidí z biblického ráje do doby naší, mohl ve skutečnosti uplynout libovolně dlouhý čas. Zdá se proto, že by toto učení nemuselo být v rozporu ani s názory soudobé fyziky...

Zastavme se však u jednoho DETAILU. Můj kolega, stejně jako to šlo vyvodit z knihy [4] (graf na str.137), zastával pro mne zajímavý názor, že oblast prvotního ráje na Zemi skutečně existovala a jak uvádí Bible (druhá kap. knihy Genesis), muselo jít o oblast vymezenou řekami Píšon, Gíchón, Chidekel (Tigris) a Eufrat. Přečteme-li si však pozorně ve třetí kapitole Genesis o vyhnání z ráje (..."Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil Cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. - Gen 3,22-24), musíme připustit, že biblické líčení je pouze abstrakcí jakéhosi ráje mimo náš svět a mimo náš prostoročas, protože v opačném případě by v minulosti mohli být lidé nesmrtelní, což je však ve sporu s povahou života v našem vesmíru... Je tedy snad na místě připustit jistou nespojitost (díky onomu "vyhnání") mezi rájem líčeným v Bibli a světem, v němž žijeme a přemýšlíme, a který se snaží popisovat moderní fyzika.

Dokud si to neuvědomíme, nebude nám (logicky) činit potíž připouštět, že když už v minulosti na Zemi jednou ráj byl, není důvod, aby se poctivým snažením lidí nemohl nastolit znovu. Možná právě proto mají dnes tyto náboženské a filosofické trendy (a byla to asi i jedna z logických chyb komunismu) tolik příznivců mezi těmi, kdo s budováním ráje na Zemi nemají tolik zkušeností... Z pohledu jiných dochovaných stop života je židovská zpráva o stvoření v knihách Bible sepsána teprve "nedávno" (1. tisíciletí př.K.). Svět, který popisuje dnešní věda a v němž se hovoří o tzv. dědičném hříchu, je zřejmě jiný. Náš prostoročas s prvotním rájem měl těžko kdy co společného. Každá živá bytost je v něm omezena i okamžik lidské smrti představuje jistou nespojitost. LZE tedy připustit, že svět se už od počáteční singularity vyvíjel ve stavu, v jakém ho známe dnes, že pověstný ráj mohl být skutečně "mimo" náš prostor a čas.

Díky kolegovi z kolejí jsem si tedy uvědomil, že zamýšlení se nad historií a dějinami civilizace na území Blízkého východu může vyvolat mnoho hlubokých otázek. Ve světle křesťanství však lze chovat naději, že nespojitosti na konci života každého z nás (snad i ta, o níž bylo pojednáno zde) jsou nakonec přeci jen "integrovatelné", jak to kdysi s nadhledem zminil už můj pan profesor...

Seznam užité literatury:

[1] Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad, Ekumenická rada církví 1988

[2] Pritchard,J.,B.: Biblický atlas, Česká biblická společnost, Praha 1996

[3] Dowley,T.: Školní biblický atlas, Česká biblická společnost, Praha 1994

[4] Divine Principle: The Holy Spirit association for the Unication of World Christianity, second edition, HSA-VWC, West 43rd street, N.Y. 1036, New York 1973

[5] Barrow, J.: Teorie všeho. Hledání nejhlubšího vysvětlení, Mladá fronta, Praha 1996

[6] Hawkinng, S.: Stručná historie času, MF 1991

[7] Hawkinng, S.: Černé díry a budoucnost vesmíru, MF 1993

[8] Grygar, J.: Vesmír, jaký je, Mladá fronta, Praha 1997



Studánka:   , Home page:  , .